Popis problému

Pískovcové oblasti jsou svérázným a významným fenoménem krajiny České republiky včetně jejích pohraničních oblastí. Vyskytují se i jinde ve světě, u nás jsou však přítomny ve velkém množství a s širokým spektrem forem a tvarů. Pískovec sedimentoval v důsledku zaplavení severovýchodní části Českého masivu mělkým mořem před zhruba 95 miliony let v období druhohor zvaném křída. Erozním rozčleněním pískovcových vrstev vznikla takzvaná pískovcová skalní města, což jsou uskupení pískovcových skalních bloků a věží, které jsou od sebe odděleny úzkými uličkami a soutěskami (Adamovič et al., 2010, Migoň et al., 2017). V pískovcových oblastech se nacházejí nejrůznější další tvary, a to od těch velkých (např. tabulové hory, skalní defilé) až po ty miniaturní (např. voštiny, výkvěty solí) (Adamovič et al., 2010). Skalní města se vyskytují napříč nejrůznějšími litologiemi a taktéž v různých klimatických oblastech světa (Cílek, 2007).

Geometrie pískovcových skalních měst, hydraulickými a geodynamickými pochody ustálená v podobě štíhlých věží a kolmých blokovitých stěn, podmiňuje jejich regionální výjimečnost: jsou prostředím místy s velmi vysokým rizikem skalního řícení, s přímým vlivem na infrastrukturu, a především na bezpečnost osob. Kvantifikace tohoto rizika není jednoduchá. Míra náchylnosti pískovce ke zvětrání je obecně dána několika aspekty – především časem, expozicí masivu vůči degradačním činitelům (chemické a mechanické zvětrávání), složením pískovce a jeho strukturou a texturou, zlomy a dalším porušením masivu (Goudie, 2016), v případě skalního kolapsu seismicitou v oblasti nebo orientací predisponovaného řícení s ohledem na terén a stavbu, ale také lidskou činností.

Mezi přirozené způsoby rozpadu pískovce patří například tzv. solné zvětrávání, což je soubor současně působících fyzikálních a chemických procesů, které dohromady tvoří velice účinný zvětrávací mechanismus (Goudie a Viles, 1997). Vlivem krystalizace solí původně rozpuštěných v pórové vodě v pískovci dochází k objemovým změnám těchto solí, což má za následek vznik tlaků o velikosti až desítek či stovek MPa, které přesahují pevnost pískovce, a tím způsobují jeho postupný rozpad (Goodman, 1989). Na solné zvětrávání může být navázáno i biogenní zvětrávání, tedy rozrušení pískovcového povrchu vlivem organismů. Výskyt nejrůznějších organismů může produkovat agresivní organické látky či přeměňovat sloučeniny síry a dusíku na silné minerální kyseliny, které se pak podílejí na zvětrávání (Winkler, 1994).

Solnému zvětrávání je svým principem do určité míry podobné i mrazové zvětrávání – v tomto případě je však tlak namísto krystalizace solí způsoben vlivem rostoucích krystalů ledu a především transportem iontů na místo jeho krystalizace (Scherer, 1999). Mrazové zvětrávání je v podmínkách střední Evropy běžný jev, který je zodpovědný za velkou část škod způsobených na pískovcích (Ruedrich et al., 2011). Účinky mrazového zvětrávání nelze bez detailnějšího výzkumu prakticky rozeznat od solného zvětrávání a jejich důsledky taktéž bývají obdobné. Dalším společným rysem solného a mrazového zvětrávání je skutečnost, že v obou procesech hraje roli voda v pórech pískovce: v případě solného platí, že místa výparu vody jsou totožná s místy potenciálního rozpadu (Huinink et al., 2004), a v případě mrazového zvětrávání roste míra destrukce se zvyšující se vlhkostí pískovce (Hall, 1988).

Erozi a zvětrávání naopak může zpomalit skalní kůra, což je pevněji tmelená část pískovcového povrchu. Takové zpevnění vzniká na základě neustálého vypařování vody z roztoků nacházejících se v pórech pískovce, čímž dochází k vysrážení minerálů obsažených v těchto roztocích (nejčastěji jsou uváděny různé formy křemene; Cílek a Langrová, 1994). Velmi diskutovaným tématem je vliv organismů (houby, řasy, sinice a další bakterie) na erozi a zvětrávání pískovcových stěn. Některé studie popisují mechanické a biochemické narušování pískovcového povrchu vlivem organismů (Robinson a Williams, 2000), jiné naopak dokládají ochranu povrchů před erozí vlivem větru, tekoucí či dešťové vody a kolísáním teploty, ale také před účinky srážení solí (Gómez-Alarcón et al., 1995; Viles a Goudie, 2004). Ve druhém případě je řeč o tzv. biogenní skalní kůře (označované též jako biokrusta, biogenní skalní kůra, obr. 1). Jako nejpravděpodobnější vysvětlení tohoto rozkolu v závěrech různých studií se kromě odlišných účinků různých organismů jeví také odlišné druhy pískovce, které jsou biokolonizovány. Ukazuje se, že konkrétní biogenní skalní kůra má svou určitou odolnost vůči erozi a zvětrávání. Pokud pískovec v jejím podloží je méně odolný, hovoříme poté o ochraně povrchu vlivem kůry. Pakliže je však podložní pískovec sám o sobě velmi odolný, organismy na jeho povrchu již jeho odolnost zvyšují nepatrně, či vůbec (Slavík et al., 2017). V případě pevnějších hornin bude spíše převažovat destrukční vliv, neboť biokolonizovaný povrch pak má nižší odolnost než podložní pískovec.

Obr. 1. Biogenní skalní kůra na povrchu pískovce (upraveno podle Slavíka et al., 2017).

Z hlediska rychlosti průběhu, ale také rizikovosti je však pro rozpad pískovcových stěn nejvýznamnější skalní řícení, což je rychlý a náhlý pohyb horninových hmot na strmých svazích, kdy řícený blok ztrácí kontakt s ostatním masivem a volným pádem je přesouván do nižších poloh (Demek, 1988). Příčiny skalního řícení mohou být taktéž zvětrávání a eroze, například činnost proudící vody, svou roli také hraje tzv. bioeroze, kdy do puklin v pískovci pronikají kořeny stromů a svou činností mohou způsobit odlomení značné části skalního bloku podél těchto puklin. Dále může k řícení bloků docházet z důvodu kritické hmotnosti skalního bloku po jeho nasáknutí vodou po silných deštích či při jarním tání. Mezi další příčiny skalního řícení patří zvýšená seismicita v oblasti, ať už přirozená či způsobená těžbou nebo otřesy z liniových staveb v blízkém okolí. Ke skalnímu řícení pískovcových stěn také může dojít vlivem pomalejších svahových pohybů v jejich okolí či podloží, popř. vlivem ztekucení svahovin po přívalových deštích.

Dále v problematice zvětrávání a eroze pískovců figuruje taktéž lidský zásah, ať už historický, či současný. Jelikož pískovcové oblasti byly člověkem odpradávna obydlovány, využívány a přetvářeny, ještě dnes je vidět zásadní vliv člověka – např. lomy na pískovcové bločky – štuky, uměle vytvořené skalní kapličky, udírny, milířové plošiny, brusné kameny, ale také skalní hrádky (Adamovič et al., 2010). V současné době v pískovcových skalních městech vzniká nový problém – eroze vyvolaná vysokou návštěvností turisty. Ačkoliv je eroze přirozený proces, zvýšená návštěvnost atraktivních oblastí rozpad pískovcových útvarů urychluje. V lepším případě jsou pouze ošlapávány pískovcové bloky nacházející se přímo na hlavních turistických stezkách či v jejich okolí, popř. jsou písková zrna odnášena na botách návštěvníků mimo vnitřní prostor skalního města. Tento důsledek návštěvnosti je logický, nevyhnutelný a nelze z toho nikoho vinit. Naopak horším případem jsou neukáznění návštěvníci, kteří ryjí do pískovcových skal nejrůznější nápisy či chodí mimo vyznačené trasy a vyšlapávají nové, což vede k narušení pískového a travního pokryvu pod skalami. Tento kryt přirozeně zpevňuje povrch a zpomaluje povrchový odtok, v případě jeho narušení se však vyšlapané stezky mění na erozní rýhy, kterými dochází ke zvýšenému odnosu písku. Určitý problém v chráněných oblastech může způsobovat i dnes oblíbené horolezectví – pakliže horolezci lezou přednostně stejné výstupy, může být poničena skalní kůra, která pískovec chrání, a to poté vede ke zvýšené erozi a zvětrávání.

Jak se v posledních letech ukázalo, horninové napětí je důležitým faktorem pro koordinaci zvětrávacích a erozních procesů a umožňuje vznik řady forem v pískovcích, jako jsou např. skalní brány, převisy, sloupky a zaoblení skalních věží (Bruthans et al., 2014; Ostanin et al., 2017, obr. 2). Experimenty i pozorování v přírodě prokázaly, že části pískovcového skalního masivu mají podstatně delší životnost, pokud přenáší zatížení vyšších částí skalního masivu, protože odolávají lépe mrazovému a solnému zvětrávání a vodní erozi (Bruthans et al., 2014, 2017, obr. 2). Pro zachování skalních forem je proto kritické nesnižovat umělými zásahy, např. podpěrami, napětí ve skalním masivu. Je třeba též počítat s tím, že nezatížený či dokonce tahově namáhaný blok se může rozpadat řádově rychleji než skalní masiv tvořený zcela totožnou horninou. Při predikci zvětrávacích procesů je proto třeba vliv napětí uvažovat (Řihošek et al., 2016).

Obr. 2: Fyzikální model zatěžovaného pískovce, který je vystaven působení vody. Klenbové pnutí v hornině, určující místa se zvýšeným napětím, je odpovědné za zvýšenou odolnost vůči erozi (Bruthans et al., 2014).

Mezioborové aspekty

Zkoumáním rizikových jevů v pískovci se zabývá řada odborníků z nejrůznějších odvětví vědy. Samotný dlouhodobý proces zvětrávání spadá částečně do oblasti geologie a zvětrávacích procesů, a to z důvodu rozdílné rychlosti chemické degradace pískovce s různou mineralogií příměsí. Geomorfologové se poté zabývají výskytem a příčinami vzniku solného a mrazového zvětrávání, stejně tak nejrůznějšími tvary na povrchu pískovců, jako jsou např. voštiny, které jsou těmito procesy utvářeny (Bruthans et al., 2018). Jelikož jsou solné i mrazové zvětrávání navázány na přítomnost vody v pískovci a zároveň na její pohyb (Hall, 1988; Huinink et al., 2004), mohou v detekci potenciálních míst rozpadu horniny pomoci obory hydrogeologie, hydrologie a hydrauliky, které se pohybem vody v porézním prostředí zabývají, například vědecký tým z hydrogeologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy. Tým odborníků z Vysoké školy technické a hospodářské v Drážďanech disponuje metodami umožňujícími kvantifikovat pevnost a míru zvětrávání studovaných hornin a také jejich propustnost pro vodu, což jsou parametry určující náchylnost daného masivu k dalšímu zvětrávání či dokonce kolapsu (skalnímu řícení). Predispozice ke zvětrávání, k pohybu vody prostředím ale také ke skalnímu řícení a svahovým deformacím může být dána také strukturou a zvrstvením pískovce a zejména orientací puklin, kterým se zabývá strukturní a všeobecná geologie. Rozpad struktury ve smyslu uvolňování zaklínění zrn v odlehčených částech masivu podmiňuje tvar skalních věží a vznik převisů, arkád a sloupků. Uvedená problematika je „odpovědná“ za tvorbu mimo jiné turisticky vizuálně atraktivních pískovcových bran a oblouků, voštinových struktur pískovce nebo postupného sesedání zemních těles z pískovcové sypaniny a je průnikem dílčích oblastí mechaniky zemin/hornin a hydrogeologie. Samotnými příčinami a principy skalního řícení se již zabývá inženýrská geologie či mechanika skalních hornin, náchylností svahu ke svahovému pohybu se zabývá tým inženýrské geologie Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a odborníci z geotechniky na Vysoké škole technické a hospodářské v Drážďanech. Zástupci Technické univerzity v Liberci mají zkušenosti s modely pro podporu rozhodování o využití krajiny. V dotčených oblastech si takové rozhodování žádá zohlednit také nebezpečí řícení skalních útvarů. Ke tvorbě věrohodného modelu je třeba využít odpovídající charakteristiky hornin a zemin získané projektovými partnery ať už v laboratoři nebo v terénu.

Řešení spojená s problematikou stability skal jsou tak jednoznačně mezioborová. Výše uvedené tvoří jeden z argumentů pro navrhovaný projekt Přeshraničního monitoringu skal ve Hřensku (Grenzüberschreitendes Experten- und Frühwarnsystem für Georisiken im Elbsandsteingebirge (Přeshraniční expertní a varovný systém pro georizika v Labských pískovcích) Programu na podporu přeshraniční spolupráce Česká republika – Svobodný stát Sasko, 2014 – 2020 („Ahoj sousede/hallo Nachbar“ – INTERREG V A). Jádrem činnosti je vytvoření platforem, které by uživateli například prostřednictvím mobilní aplikace zprostředkovaly výsledky měření, varovné stavy a rizika. Ta jsou aktualizována na základě výsledků monitoringu v kombinaci s predikcí mimo jiné na základě pokročilých 3D numerických modelů (obr. 3). V modelech jsou klíčovými aspekty geometrie problému a fyzikálně-mechanické vlastnosti. Dnešní technologie umožňují prostorové laserové snímání jak statické, tak letecké s využitím dronů nebo přímo letadel. Dále – věrohodné hodnoty materiálových vlastností jsou základním předpokladem pro realistickou predikci chování. Ve smyslu očekávaného projektu bude kladen důraz na anizotropii tuhosti a pevnosti.

Obr. 3. Numerický model uspořádání napětí v hornině. Nahoře – zóna zvýšeného napětí předpovídající budoucí zvětrávání masivu do tvaru brány. Dole – uspořádání napětí v již vytvořené bráně. V oblasti těla brány je napětí vyšší než v jejím okolí. Převzato z Řihošek et al. (2018).

 

Praktický příklad

Je poměrně nesnadné odhadnout dané konkrétní místo či horninový blok ve smyslu rizika, ať už pro infrastrukturu či návštěvníky turisticky atraktivních míst. Mnohdy jsou místa se skalními převisy relativně bezpečnější než labilní „viklan“ nebo skalní masiv s nepříznivým úklonem spár. Jedno z míst pro vyhodnocení těchto rizik na základě měření je na obr. 4. Ve všech případech jsou vytipovaná riziková místa podrobena kontrolnímu sledování, které spočívá především v měření posunů polohy bloků vůči skalnímu masivu v čase.

Obr. 4. Problematická lokalita ve smyslu zhodnocení rizikovosti vzhledem k ostatním potenciálně nebezpečným místům. Pískovcový převis u Buschmnühle na Kirnitzschtal strasse přibližně 12 km od Bad Schandau, Saské Švýcarsko.

Nástroje monitoringu potenciálních míst skalního řícení mohou být rozličné. Rámcově lze uvést následující zařízení a aktivity:

  1. inklinometry

  2. dilatometry

  3. geodetické sledování

  4. mikroseismické sondy

  5. libovolná kombinace a) až d)

Inklinometry sledují náklon bloků, dilatometry vzájemný posun. Geodetické sledování může být prováděno trigonometricky za použití přístrojů na stativu, popřípadě použitím GPS. Mikroseismické sondy snímají za normálních podmínek pro člověka nepostižitelné dynamické odezvy, které jsou výsledkem posunu ve spáře nebo šíření zlomu nebo trhliny v hornině. Příklad inklinometru a dilatometru je na obr. 5 a 6.

Obr. 5. Strunový dilatometr. Zdroj: Přednáška, doc. Ing. Eva Hrubešová, Ph.D., Vysoká škola báňská. http://fast10.vsb.cz/hrubesova/mon5.htm

Obr. 6. Náklonoměr 2-osý, přesnost 0,02° od společnosti FSG. Zdroj: Firemní prospekt FSG Fernsteuergeräte, www.fernsteuergeraete.de.

Při kvantifikaci rizik a predikci dalšího chování masivu (např. na základě numerických modelů nebo extrapolace výsledků měření) je nutné vzít v úvahu korelaci dat s denním i ročním během teploty, počtu ledových, mrazových či arktických dnů, orientaci problematických partií vůči oslunění, míry dotčení spár srážkovou vlhkostí nebo povrchovou či podzemní vodou. Tímto jsou předpovědi chování masivu zatíženy relativně vysokou nejistotou a je proto dobré monitorovací systém co nejefektivněji doplňovat, rozšiřovat a automatizovat a využívat poznatky z podobných lokalit.

Pakliže je konkrétní skalní blok vyhodnocen jako rizikový a je následně určen k likvidaci, bývá často odstraněn pomocí odstřelu. Odstřely skal musí být ohodnoceny ve smyslu dynamických účinků jak na okolní masiv, tak na antropogenní struktury v okolí. Všechna místa odstřelu a množství náloží musí být navrženy v souladu s pravidly a doporučeními spadajícími do oboru destrukčních prací ve stavebnictví a dynamikou staveb. Mechanické zajištění je nedílnou součástí průniku oborů geotechnika/stavební mechanika a může být realizováno mnoha způsoby, a to především:

  1. odtěžením nebo odstřelem hmot masivu,

  2. kotvami,

  3. záchytnými sítěmi,

  4. svorníky.

Krásným příkladem pískovcového skalního města, atraktivního jak z turistického, tak z vědecko-technického hlediska, jsou v oblasti Českosaského Švýcarska Labské pískovce, kde je v současné době riziko dotčení skalní nestabilitou poměrně vysoké. Následující schéma (obr. 7) odhaluje vytipované rizikové lokality v Labských pískovcích na české a německé straně Českosaského Švýcarska.

Obr. 7. Vybrané rizikové lokality v prostředí Českosaského Švýcarska. Převzato od Wicherta (2016).

 

Zcela výjimečnou oblastí v tomto směru na české straně je město Hřensko, kde již bylo realizováno několik bezpečnostních zajišťujících opatření. Konkrétním rizikem je z geologického pohledu skalní řícení, a to především po odlomení převislých nebo nakloněných částí. Méně se jedná o sesuvy, avšak nerovnováha hmot vedoucí nakonec k zřícení může být primárně způsobena napěťo-deformačními pochody v podzákladí nebo ve svahu, především dlouhodobým plouživým přetvářením.

Příkladů řícení skal v Labských pískovcích je mnoho, za posledních 25 let bylo v oblasti Labských pískovců na české a německé straně dohromady napočítáno okolo 170 takových událostí. Nejlépe zdokumentované jsou ty události, které bezprostředně ohrožují zdraví a majetek obyvatel, tj. především v oblasti větších sídel – obvykle bývají rovněž patřičně medializovány. Příklad řícení skal v katastru obce Hřensko je na obr. 8.

Obr. 8. Zřícení bloku, ke kterému došlo 15. 10. 2009 zhruba v 7:45 v prostoru mezi čerpací stanicí a bývalou restaurací zvanou Přístav. Objemově se jednalo cca o 6 až 9 m3. Zdroj: www.NPCS.cz

 

Na obrázku 9 je znázorněn příklad měření v masivu v Divoké rokli řeky Kamenice. Bohužel nebylo k dispozici měření v klíčovém období počínající divergence fluktuací v pohybu masivu, a proto nemohlo být včas reagováno na kritický stav před zřícením převisu. Pískovcový převis byl od okolního masivu oddělen výraznou spárou a jeho stabilita spočívala v podstatě na stabilitě podkladku – navíc blok byl cyklicky tlačen objemovými změnami vody ve spárách při zamrzání.

Obr. 9. Příklad měření v masivu v Divoké rokli řeky Kamenice (převzato od Vařilové et al., 2005). Je patrné, že se víceméně lineární vývoj deformace do 11.2004 prudce zrychlil, což je znakem blížícího se řícení.

Příkladem dobře známého skalního útvaru, který vlivem zvětrávání a eroze mění svůj tvar, je Pravčická brána (obr. 10) v Českosaském Švýcarsku. Podle srovnání starších a současných fotografií se odhaduje, že díky pohybu návštěvníků po povrchu brány v době, kdy to ještě bylo povoleno, došlo k sešlapu povrchu brány zhruba o 80 cm (Vařilová a Belisová, 2010). Povrch Pravčické brány je výrazně postižen současným solným zvětráváním, jak je zřejmé z porovnání starších a současných fotografií. Pravčická brána je v současnosti detailně monitorována (pohyb bloků, reakce na tepelné namáhání vlivem oslunění, atd.), aby se podchytily jakékoli negativní jevy. V minulosti se uvažovalo o impregnaci povrchu pískovce nebo podepření brány. Vzhledem k novým zjištěním o vzniku pískovcových skalních bran se ovšem taková opatření jeví jako kontraproduktivní a vysoce riskantní.

Obr. 10. Pravčická brána v Českosaském Švýcarsku. Zdroj: http://www.npcs.cz

 

 

Podklady/Multimédia

ttp://www.ceskatelevize.cz/porady/11302475540-brany Dokument České televize, který vysvětluje vznik skalních bran a přibližuje divákovi, jak tým okolo J. Bruthanse na princip, řídící vznik skalních bran, přišel.

https://www.youtube.com/watch?v=bRlw4J1ypgI Vznik skalních bran, záznam experimentu z laboratoře.

Video vývoje brány, záznam experimentu v terénu: http://www.geosociety.org/datarepository/2019/2019028_Video%20DR1.zip (cesta přímo ke komprimovanému souboru)

http://www.npcs.cz Fotografie Pravčické brány

http://www.npcs.cz/ve-hrensku-se-zritil-skalni-blok Článek o zřícení skalního bloku z 15.10.2009 v Hřensku.

http://fast10.vsb.cz/hrubesova/mon5.htm

www.fernsteuergeraete.de

www.NPCS.cz


Použitá literatura:

Adamovič, J., Mikuláš, R., Cílek, V. (2010). Atlas pískovcových skalních měst České a Slovenské republiky: geologie a geomorfologie. 1. vydání, Academia, Praha, 459 str. ISBN 978-80-200-1773-4.

Bruthans, J., Soukup, J., Vaculíková, J., Filippi, M., Schweigstillová, J., Mayo, A.L., Mašín, D., Kletetschka, G., Řihošek, J. (2014). Sandstone landforms shaped by negative feedback between stress and erosion. Nat. Geosci. 7, 597–601.

Bruthans, J., Filippi, M., Schweigstillová, J., Řihošek, J. (2017). Quantitative study of a rapidly weathering overhang developed in an artificially wetted sandstone cliff. Earth Surface Processes and Landforms 42, 711–723.

Bruthans, J., Filippi, M., Slavík, M., Svobodová, E. (2018). Origin of honeycombs: testing hydraulic and case hardening hypotheses. Geomorphology 303, 68–83.

Cílek, V., Langrová, A. (1994). Skalní kůry a solné zvětrávání v CHKO Labské pískovce. Ochr. Přír. 49, 227–231.

Cílek V. (2007). Climate, microclimate and paleoclimate of sandstone areas of Central and Northern Bohemia (Czech Republic). In: Härtel, H., Cílek, V., Herben, T., Jackson, A., Williams, R. (eds.): Sandstone Landscapes. Academia. 97–104.

Demek, J. (1988). Obecná geomorfologie. Praha: ČSAV, 476 str. Kapitola Svahové pochody a vývoj svahů, 205–206.

Gómez-Alarcón, G., Muňoz, M., Ariňo, X., Ortega-Calvo, J.J. (1995). Microbial communities in weathered sandstones: the case of Carrascosa del Campo church, Spain. Sci. Total Environ. 167, 249–254.

Goodman, R.E. (1989). Introduction to rock mechanics. 2. vydání, John Wiley & Sons, New York, 562 str.

Goudie, A. S., Viles, H. (1997). Salt Weathering Hazards, John Wiley & Sons, Chichester, 241 str.

Goudie, A. S. (2016). Quantification of rock control in geomorphology. Earth-Sci. Rev. 159, 374–387.

Hall, K. (1988). A laboratory simulation of rock breakdown due to freeze-thaw in a maritime Antarctic environment. Earth. Surf. Proc. Land. 13, 369–382.

Huinink, H.P., Pel, L., Kopinga, K. (2004). Simulating the growth of tafoni. Earth Surf. Process. Landf. 29, 1225–1233.

Migoń, P., Duszyński, F., Goudie, A.S. (2017). Rock cities and ruiniform relief: Forms – processes – terminology. Earth-Science Reviews 171, doi: 10.1016/j.earscirev.2017.05.012.

Robinson, D.A., Williams, R.B.G., 2000. Accelerated weathering of a sandstone in the high atlas mountains of Morocco by an epilithic lichen. Z. Geomorphol. 44 (4), 513–528.

Ruedrich, J, Kirchner, D., Siegesmund, S., 2011. Physical weathering of building stones induced by freeze-thaw action: a laboratory long-term study. Environmental Earth Sciences 63, 1573-1586.

Řihošek, J., Bruthans, J., Mašín, D., Filippi, M., Carling, G.T., Schweigstillová, J. (2016). Gravity-induced stress as a factor reducing decay of sandstone monuments in Petra, Jordan. Journal of Cultural Heritage 19, 415–425

Řihošek, J., Slavík, M., Bruthans, J., Filippi, M. (2018). Evolution of natural rock arches: A realistic small-scale experiment. Geology 47 (1), 71–74.

Scherer GW (1999) Crystallization in pores. Cement. Concr. Res. 29,1347–1358

Slavík, M., Bruthans, J., Filippi, M., Schweigstillová, J., Falteisek, L., Řihošek, J. (2017): Biologically-initiated rock crust on sandstone: Mechanical and hydraulic properties and resistance to erosion. Geomorphology, 278, 298–313

Vařilová Z., Zvelebil J. (2005). Sandstone Relief Geohazard and their Mitigation: Rock Fall Risk Management in the Bohemian Switzerland National Park, Ferrantia Nr. 44, 53–58.

Vařilová, Z., Belisová, N. (2010). Pravčická brána: velká kniha o velké bráně. Nakladatelství Academia, Praha, 25 s.

Viles, H.A., Goudie, A.S., 2004. Biofilms and case hardening on sandstones from Al-Quwayra, Jordan. Earth Surf. Proc. Land. 29, 1473–1485.

Wichert, J. (2016). Grenzüberschreitendes Experten und Frühwarnsystem für Georisiken im Elbsandsteingebirge, průvodní dokument k projektu.

Winkler, E.M., 1994. Stone in Architecture - Properties, Durability. Springer-Verlag, Berlin, 313 str.